Erikoidní mykorhiza
Erikoidní mykorhiza je společně s orchideoidní mykorhizou evolučně nejmladší a zároveň nejméně prozkoumaný typ mykorhizní symbiózy. Jedná se o zvláštní typ endomykorhizy, vyskytující se u některých zástupců čeledi vřesovcovitých (Ericaceae), kteří jsou rozšířeni po všech kontinentech kromě Antarktidy a zahrnují různé růstové formy od tropických epifytů přes vysokohorské stromy po zakrslé arktické keříky. Od ostatních mykorhiz se liší jak anatomií, morfologií a ekofyziologií, tak spektrem hub a hostitelských rostlin, které se této symbiózy účastní.
Na první pohled patrnou charakteristickou morfologickou strukturou erikoidní mykorhizy jsou velmi tenké kořeny hostitelských vřesovcovitých rostlin, tzv. vlasové kořeny (hair roots), často mající průměr méně než 100 µm. Tyto efemérní orgány jsou anatomicky velmi jednoduché a vyskytují se u všech erikoidně mykorhizních rostlin. Jde o názorný příklad souběžné evoluce rostlin a hub – zatímco většina mykorhizních rostlin má zvětšenou kořenovou kůru, u vřesovcovitých je tato ve vlasových kořenech velmi silně redukovaná a nápadně zvětšené jsou naopak buňky kořenové kůry (rhizodermis), protože právě v nich sídlí erikoidně mykorhizní houby. Ty zde tvoří pro erikoidní mykorhizu typické útvary – hyfová klubka a smyčky, které jsou místem výměny látek a informací mezi houbou a rostlinou. Z kolonizovaných kořenů proniká do okolního substrátu mimokořenové (extraradikální) mycelium, na rozdíl od ostatních typů mykorhiz má ale nejspíš pouze omezený dosah a o jeho fungování toho moc nevíme.
Erikoidně mykorhizní houby jsou druhově pestrou skupinou náležející jak mezi houby vřeckovýtrusné (askomycety), tak stopkovýtrusné (basidiomycety), naše znalosti o erikoidní mykorhize jsou však založeny na mnoha pokusech s pouze dvěma z nich – především se jedná o voskovičku vřesovcovou (Hyaloscypha hepaticicola), v menší míře pak o Oidiodendron maius. Obě tyto askomycety mají značné saprotrofní schopnosti a zejména O. maius dokáže v přírodě přežívat dlouhá období bez hostitelské vřesovcovité rostliny. Produkují speciální enzymy (proteázy, chitinázy apod.), které jim umožňují čerpat látky z komplexních organických zdrojů pro rostliny jinak nepřístupných (peptidy, proteiny, chitin z houbového mycelia nebo odumřelého hmyzu atd.).
V kontextu severní polokoule dominují vřesovcovité rostliny na charakteristických stanovištích – rašeliništích, slatinách a vřesovištích. Mezi faktory, které negativně ovlivňují dynamiku rostlinného společenstva v těchto podmínkách, patří nízká dostupnost živin, vysoký poměr uhlík : dusík v opadu a s tím související pomalý koloběh živin v půdě nebo nízké pH způsobující vysokou hladinu volných iontů těžkých kovů. Právě erikoidní mykorhiza umožňuje vřesovcovitým rostlinám vyrovnat se s těmito nepříznivými podmínkami a úspěšně obstát v kompetici s ostatními rostlinami.
Vážnější zájemci najdou základní odborné informace o této neobyčejné symbióze v anglicky psaném souhrnném článku, který je volně dostupný na adrese https://link.springer.com/article/10.1007/s00572-020-00989-1.
