Zemřel geobotanik a ekolog Jan Jeník
V neděli 13. února 2022 zemřel ve věku 93 let významný český geobotanik, prof. Ing. Jan Jeník, CSc. Profesor Jeník pracoval v 50. a 60. letech na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty UK. V roce 1971 byl ihned v první vlně normalizačních čistek z fakulty vyhozen. Měl štěstí, že v Botanickém ústavu pracovali dva významní botanici, kteří neměli škraloupy z předchozích let: ředitel ústavu Slavomil Hejný a Emil Hadač, který odcházel dělat ředitele do Ústavu krajinné ekologie – ten měl v té době také sídlo v Průhonicích, v 1. patře budovy na Chotobuzi. Místo prof. Hadače dostal tehdy doc. Jeník, který byl „uklizen“ do Třeboně z dohledu pražských „přátel“, kteří stáli v pozadí jeho vyhození.
Činnost prof. Jeníka byla velmi mnohostranná. V počátcích své vědecké kariéry se věnoval především vegetaci hor. Na základě své práce definoval teorii anemo-orografických systémů, ve které jasně ukázal, že důležité lokality ve středohorách, pohořích Vysokých Sudet, jsou součástí systému vodicí návětrné údolí – zrychlující hřebenové plató – závětrný turbulentní prostor. Pomocí této teorie je možné vysvětlit většinu zásadních ekologických problémů v těchto relativně jednoduchých horách. Ve své knize (Alpinská vegetace Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku, Academia 1961) zdůraznil význam lavin a o dvacet let tak předběhl další teorie o významu disturbance pro udržení vysoké diverzity společenstev.
Jan Jeník pracoval též v Africe, především v Ghaně, a v Iráku. Z těchto cest vytěžil veliké množství poznatků soustředěných především v knize o tropickém lese (K. A. Longman & J. Jeník, Tropical forest and its environment, několik vydání) a také v řadě článků věnovaných kořenovým systémům tropických dřevin.
Ve svém třeboňském exilu se věnoval především výzkumu Třeboňska, který vedl k soustředění velkého množství podkladů pro vyhlášení CHKO Třeboňsko.
Na konci roku 1989 byl vyzván k návratu na univerzitu, byl rychle jmenován profesorem (což bylo na začátku 70. let těsně před udělením zrušeno) a do roku 1995 vedl katedru botaniky. Když později z univerzity odešel do důchodu, nastoupil na několik let opět do Botanického ústavu.
Kromě své vědecké práce se velmi věnoval i popularizaci, o čemž svědčí množství jeho článků např. v Živě. Krom toho v „třeboňské“ fázi svého života připravil i knihy věnované nejmladší generaci: Život hor a Život rybníků a jezer (obě s V. Větvičkou), Život lesů (s P. Pecinou), Život v bažinách (s K. Spitzerem). S Jiřím Haagerem napsali knihu Galapágy.
Jan Jeník se významně zapsal do vývoje české a evropské botaniky nejen svou publikační činností, ale i vyškolením celé řady svých žáků. V Botanickém ústavu s ním těsně spolupracovali z tehdy mladé generace Karel Prach, Leoš Klimeš a Lenka Papáčková-Soukupová. O všestranné činnosti Jana Jeníka by bylo možno psát ještě mnohé. Zájemcům doporučujeme články k šedesátinám a sedmdesátinám v časopisu Preslia (1989, 1999).
Nahoře snímek z Krkonoš (foto J. Štursa), dole z vernisáže výstavy Jan Jeník – Botanik v tropickém lese konané v Literární kavárně knihkupectví Academia (autor výstavy Jan Jeník, foto z archivu redakce časopisu Živa).