Kalamita
Když na louce zmizí jeden bylinný druh, sotva si toho všimne někdo jiný než botanik navštěvující tu louku pravidelně. Zato začne-li odumírat jeden druh stromu v lese, je z toho přírodní katastrofa. Ke stromům a lesům máme prostě takový osobnější vztah, a proto kyselé deště, vichřice, sucha, požáry a kůrovec dovedou vzedmout naše city. Navíc, když tyto katastrofy jsou čím dál tím častější. Počkat, jsou opravdu častější?
Na tuto otázku se pokusil odpovědět tým specialistů, jehož členem byla také Helena Svitavská Svobodová z našeho ústavu. Paleoekologové odebrali vzorky rašeliny na lokalitě Diera ve Vysokých Tatrách a analyzovali v ní pyl, uhlíky a zbytky různých druhů lýkožroutů, které se ve vodou nasyceném organickém materiálu zachovaly po dobu 1400 let. Na základě podrobné analýzy zjistili, že v okolních horských smrkových lesích byly tři velké kůrovcové kalamity: nejmladší po roce 2004, starší mezi lety 1140–1440 a nejstarší v letech 930–1030. Za poslední dvě katastrofy byli zodpovědní lýkožrout lesklý a lýkožrout obecný, za tu nejstarší hlavně lýkožrout obecný. Nejtypičtější zástupce lýkožroutů, lýkožrout smrkový, byl ve vzorcích přítomen velmi často, ale nikdy ve velkém množství. V dobách velkého zastoupení zbytků lýkožroutů byla zaznamenána také velká množství uhlíků. To ukazuje, že dlouhodobý režim narušování lesa byl výsledkem komplexních interakcí různých faktorů, částečně spojených s lidskou činností.
Paleoekologové dospěli na základě této studie k závěru, že kůrovcové kalamity byly v regionu důležitou součástí přirozeného režimu narušení lesa po více než tisíciletí, vlivem zvýšené lidské činnosti však vzrostla jejich intenzita.
Tisíc let staré zbytky štítu a krovek lýkožrouta lesklého (1,6–2,8 mm), podkorního škůdce lesních dřevin. Foto: Nick Schafstall
https://doi.org/10.1016/j.quascirev.2021.107289
Kontaktní osoba: Helena Sitavská Svobodová (helena.svitavskasvobodova@ibot.cas.cz)
Pro blog Botanického ústavu napsala Jitka Klimešová.