Po těžbě rašeliny (s)poušť?
Dobývání rašeliny (borkování) na Soběslavských blatech v 1. polovině 20. století. Usušené rašelinné borky se používaly jako topivo v domácnostech, palivo pro pohon zemědělských parních strojů nebo ve sklárnách a pivovarech. Rašelina nevhodná pro topení byla využívána jako stelivo. Ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi a Veselí nad Lužnicí (pobočka Husitského muzea v Táboře).
V českých zemích těžba rašeliny, ale i jiné hospodářské využívání rašelinišť začalo ve srovnání se západní Evropou poměrně pozdě díky relativnímu dostatku lesů a palivového dřeva. Omezení používání dřeva jako paliva a jeho nahrazení uhlím a rašelinou nařizoval pro české země až císařsko-královský patent lesů a dříví z roku 1754. Na Třeboňsku se rašelina těžila intenzivněji teprve v 19. století, řada lokalit byla částečně odvodněna a těžba probíhala ručně, tzv. borkováním. I když ruční těžba byla jen mozaikovitá a těžily se většinou jen malé objemy rašeliny, hlavní negativní vliv mělo odvodnění a dlouhodobé narušení vodního režimu takto ovlivněných rašelinišť. Už snížení hladiny podzemní vody o několik centimetrů znamená výrazné změny vegetace, natož pokles hladiny o 1–2 m, který je nutný k efektivní ruční těžbě. Přesto některé lokality po ukončení těžby spontánně zregenerovaly a na některých bývalých těžebnách se dodnes dochovaly cenné rašeliništní porosty s řadou vzácných druhů rostlin i živočichů. Příkladem je centrální část národní přírodní rezervace Červené blato s rozsáhlými porosty rašeliníků, suchopýru pochvatého a klikvy bahenní s dochovanými populacemi reliktních druhů motýlů a dalších bezobratlých. Po roce 1955 došlo k zásadní změně ve způsobu těžby rašeliny. Z ruční maloplošné těžby se přešlo na strojní frézování rašeliny na velkých plochách.
Více v článku: Kučerová A. (2021): Po těžbě rašeliny (s)poušť? Botanika 9/1: 9–11.