Jak nejlépe odhadnout věk velkých stromů?
Velké stromy hrají klíčovou roli v různých typech krajiny. Nabízejí prostředí pro rozmanité druhy a tím přispívají k udržení biodiverzity. Také se významně podílejí na ukládání uhlíku a jeho koloběhu v krajině. Pro obhospodařování lesů, jejich ochranu i výzkum, mají velký význam spolehlivé odhady věku velkých stromů.
Pro odhad věku stromů existuje několik metod. Přímé určení věku pomocí Presslerova nebozezu – dutého vrtáku, s jehož pomocí lze odebrat vzorek dřeva z kmene stromu, a pak na něm spočítat letokruhy, bývá u velkých stromů komplikované. Velké stromy mají většinou více či méně vyhnilý střed kmene, a navíc v případě opravdu mohutných stromů nebývají k dispozici dostatečně dlouhé vrtáky.
Jan Altman z Botanického ústavu AV ČR v Třeboni společně s kolegy porovnal dvě běžně používané nepřímé metody odhadu věku stromů, u nichž nelze odebrat kompletní vzorek dřeva z výše uvedených důvodů. Výzkum probíhal v lužních lesích na soutoku Moravy a Dyje, v nichž žije množství cenných druhů vázaných na mrtvé dřevo a významným krajinným prvkem zde jsou mohutné, solitérně rostoucí duby letní (Quercus robur).
Badatelé zjistili, že metoda vycházející ze šířky letokruhů stromů značně nadhodnocuje věk stromů (až o 27,5 %), zatímco metoda založená na takzvané bazální ploše jednotlivých letokruhů zase naopak věk stromů citelně podhodnocuje (až o 20,5 %). Altman s kolegy proto vyvinuli novou metodu, kde spočítali průměrný počet chybějících letokruhů z obou zmíněných metod, a dosáhli tím relativně přesného odhadu věku stromů, který se od skutečného věku lišil do 3,5 %.
Na závěr tento přístup použili k odhadu věku dubů ve studované oblasti soutoku Dyje a Moravy. Ukázalo se, že stáří velkých dubů pouze výjimečně přesahuje 400 let, což je na spodní hranici doposud odhadovaných 400-800 let. Tato zjištění ukázala, že díky rychlému radiálnímu růstu dubu ve studované oblasti je možné včasnými zásahy udržet přítomnost velkých dubů, a tak ochránit vzácné druhy, které jsou na ně vázané.
Dub letní. Kredit: Jan Altman.
DOI: 10.1016/j.foreco.2016.08.033
Kontakt: RNDr. Jan Altman, PhD. (jan.altman at ibot.cas.cz)