Vědec se musí pořád učit
Vědec stále přemýšlí o svém vědeckém projektu a hledá inspiraci i ve zcela jiných oborech, než je ten jeho. Mně se teď honí hlavou, jak se současná pandemie podobá vědeckému experimentu, třeba takovému, jaký obvykle provádíme na rostlinách.
Řekneme si třeba, že podzemní zásoby jsou adaptací na narušení. Abychom to dokázali, vezmeme druhy se zásobami a bez zásob a provedeme na polovině jedinců z každé skupiny narušení (pokosíme, spálíme, zmrazíme nebo zaplavíme). Druhou polovinu necháme bez zásahu jako kontrolu. Potom sledujeme, jestli druhy se zásobami mají opravdu nějakou výhodu oproti kontrole a oproti narušeným rostlinám bez zásob.
Musím se přiznat, že jsme v našich experimentech předpokládali, že kontrolní rostliny vůbec netuší, co se děje jejich soudruhům o květináč vedle a že je to nijak nestresuje. A to je možná chyba. Když tak pozoruji pandemii kolem, kontrolní skupina lidí, kteří nakaženi nejsou, vykazuje velmi zajímavé nenáhodné vzorce chování jako hromadění zásob, soucit, sebeobětování nebo hyenismus.
Jistě chcete namítnout, že rostliny, na rozdíl od lidí, si nejsou vědomy nebezpečí a nevidí, co se kolem nich děje. To ale není tak úplně pravda, třeba rostliny napadené herbivory nebo zažívající sucho uvolňují do vzduchu chemické látky, které signalizují sousedním rostlinám, že nebezpečí je blízko, a ty začnou s chemickou obranou nebo přípravou na nedostatek vody*. Tyto signály také sledují predátoři, kteří podle nich poznají, že na rostlině je nějaké chutné sousto**, třeba housenka živící se na listu. Jak jsme to jen mohli přehlédnout?! Co když i ty naše kontrolní rostliny se dozví o našich experimentálních zásazích? Asi bychom si to měli před dalším experimentem ověřit …
Pro blog Botanického ústavu napsala Jitka Klimešová.